(roz. Tichánková)

Světlo světa jsem poprvé zřela po kouzelné noci Svatojánské v sedmasedmdesátém jakožto rodačka z Bohumína. Jelikož jsem byla vzornou jiskřičkou, což se na dobu, ve které jsem vyrůstala velice patřilo z důvodu slibné budoucnosti, začala jsem sběrem hojně na bunkrech vyskytujícího se podbělu, který se sušil a pak odesílal na sběrná místa Bůh ví kam, asi jako kaštany, které nám shnily ve sklepních prostorách základní školy, páč se zvedla Odra a všecko zvlhlo a pak ty chudinky srnky neměly v zimě co žrát.

Bezva sranda byla také účast na pionýrských táborech a branných cvičeních, tam se člověk naučil spoustu důležitých věcí pro život a přežití, jak založit oheň bez sirek a přitom si zničit ruce, nebo z jaké zelené trávy si uvařit čaj a neotrávit se. Díky špenátu z kopřiv, kosmaticím, či jarnímu salátu z mlíčí se dalo i lacině najíst, což mimochodem platí dodnes.

Pádem komunismu v devětaosmdesátém padla i účast v pionýrském oddíle a o své budoucnosti si náhle rozhodoval každý sám. Nikdo nám do života nekecal, všem to bylo najednou jedno. Tak nějak bylo potřeba poprat se s životem, stanovit si hodnoty a ustálit se.

Chtěla jsem hodně cestovat a podle toho jsem si i vybrala zaměstnání, které mi to nejlépe umožňovalo. Ovšem ne zcela naplňovalo a tak jsem hledala to pravé a nyní můžu říci, že všude, kde jsem pracovala, jsem taky pracovat chtěla a odnesla jsem si spoustu dobrých zkušeností a poznatků.

Ačkoliv jsem si to nikdy moc neuvědomovala, dá se říct, že jsem i docela zkušenou houbařkou.

Ve volném čase se právě věnuji tvorbě svého blogu, který jsem zaměřila na využívání darů přírody. Dále pořád velice ráda cestuji a poznávám cizí kraje, což mě nutí věnovat trochu volného času i studiu cizích jazyků.

Samozřejmě s přibývajícím věkem se postupně uklidňuji a lenivím. 🙂

Když si potřebuji pročistit hlavu jdu plavat a občas se projedu na koloběžce, no spíš častěji.