Jednoho krásného dne jsem se konečně rozhodla jít plavat na takový malý ještě nezrekonstruovaný bazén, kde mě přivítala paní pokladní v nejlepších letech se slovy: „Co chcete!“ No, není divu, že byla trošku naštvaná, páč jsem ji vyrušila právě v době, když do sebe ládovala upatlanýma rukama pomeranč, jehož šťáva stékala skrz její prsty na stůl.
Takovéto nepříjemné situaci pro nás obě mohla paní předejít jednoduše tím, že by si pomeranč již doma oloupala a nakrájela do krabičky na přiměřené kousky, tyto by si mohla dle chuti lovit vidličkou, kterou by v případě nutnosti elegantně odložila.